
Takže,první díl nové story.Asi to nebude moc dlouhý,jen taková oddechovka po TTSG :)odhaduju atk 5 dílu?ještě nevim..:D a pak plánuju něco dlouhýýýho...:)
Ronnie
Bylo mi 7 let,když jsem ho poprvé uviděl.Přišel k nám do dětského domova a já hned na první pohled poznal,že on sehraje v mém životě duležitou roli.
Byl to malý kluk s hnědými,polodlouhými vlasy a tajemně hnědýma očima.
Dali ho na stejný pokoj co mě.Zprvu byl ostýchavý a vubec nemluvil,ale když poznal,že mám zájem se s ním bavit a později snad i spřátelit,tak se ukázalo jeho pravé já.Byl ukecaný,legrační a zároveň milý.Okamžitě jsme se spřátelili a už bez sebe neudělali ani krok.
Tety,které o nás v děcáku pěčovali si s námi už někdy nevěděli rady.Budili jsme všechny děti okolo našimi večerními hrátky.Polštářové bitvy s hlasitým povykem,hraní si na zloděje nebo hledače pokladů.Nikdy jsme nedodržovali večerku.Spát se jít mělo kolem 8 hodiny,ale my jsme pokaždé tajně vylézali z postelí a pochodovali po celé budově.Schovávali jsme tetám oblečení a čas od času udělali "uklid" v koupelně.Byla to sranda,ale ráno se ukázalo,že nejspíš jen pro nás.Končívalo to obvyklými tresty jako napsat 100x "Budu se chovat slušně".Nechápu čím tím chtěly docílit.Stejne jsme to pokaždé udělali znova a byla ještě větší sranda.
Byli jsme ti nejzlobivější děcka široko-daleko.
Když nám bylo 10 let a my dělali jednu lumpačinu za druhou,tety nás rozdělyly.Myslely si,že když spolu nebudeme na jednom pokoji,že se naše chováni zlepší a my konečně budeme řádně vychovaní chlapci.Ne,ikdyž jsme měli pokoj každý někde jinde,naše přátelství se nezničilo.Vždy co jsme mohli,tak jsme trávili čas spolu.I o večerech jsme jako kdysi vylézali z pokoju a šli dělat nezbednosti.
Pamatuji si,jak jsme spolu oslavovali narozeniny,a čím více jsme byli starší,tim víc jsme chápali,že jsme jeden pro druhého to nejduležitější,co máme.
Byli jsme prostě nejlepší kamarádi na život a na smrt..
Tedy,až do mích 15 narozenin...
...Kdy jsem měl jít k adopci a konečně vypadnout z děcáku.Jo,dalo by se říct,že jsem se i těšil.Konečně rozšířit obzory na lepší budoucnost.Ale zároveň jsem nechtěl.Co Max?Co s námi bude?
Už několik týdnu před tím,než si pro mě měli přijít moji adoptivní rodiče a mluvit se mnou,vzít mě ven a poznat jaký jsem a jestli si jsou s adopcí vubec jistí,jsem měl zvláštní pocit.Byl jsem zamlklý a neustále musel přemýšlet nad tím,co bude se mnou a Maxem?co když se poté už nikdy neuvidíme?Ještě něco mě tížilo,ale nedokážu si vzpomenout na to,co to bylo.Jako by mi něco vymazalo paměť,nevim,vážně nevím.
Jenže ten den,brzo ráno jsem nevylezl z postele.Zachvátila mě vysoká horečka a bolest hlavy a břicha.Čekal jsem,že za mnou moji budoucí rodiče přijdou,ale ne,to se nestalo.Jen mi teta oznámila,že se nedostaví,jenže mi neřekla celou pravdu.
Až tři dny poté,co mi bylo dobře a mohl jsem vyjít z pokoje,jsem se dozvěděl,co se vubec stalo.Pochopitelně jsem nejdřív zamířil na Maxův pokoj,jenže mě čekal šok-nebyl tam.Místo mého nejlepšího kamaráda si na postely vesele povídala nějaká malá holka s Maxovou "spolubydlící".Holky si nejspíš o něčem povídaly a jak vydno jsem je vyrušil.
,,Kde je?" zeptal jsem se Clare.Ta už mě pochopitelně dobře znala a věděla na koho se ptám.
,,Odešel" odpověděla stručně a znovu si začala všímat té nové holky.
,,Jak odešel?" nechápal jsem její odpověď.Malá,blonďatá holčina znuděne zvedla obličej od postele,odfrkla si a spustila.,,Bože Ronalde,říkám,že odešel!a nech mě!Povídám si s Jane!" ach bože,tak malá a už tak drzá.Raději jsem tedy zabouchnul dveře a až pak si začal uvědomovat,že Maxovi věci nejsou tam kde by měli být.
Opřel jsem se o rám dveří a musel si uvědomit co mi právě malá,9 letá Clare řekla.Je pryč?On je pryč...?uplně pryč?
,,cože?" vypadlo ze mě samovolně.Otočil jsem se a znovu vešel do pokoje.
,,Kam šel?" musel jsem vypadat jako naprostý idiot s nechápavým výrazem na tváři.
,,Ronalde!Jdi okamžitě pryč!Povídám si s Jane!!!Odešel!chápeš?Přišli si pro něj jeho adoptivní rodiče" vstala z postele,chytla mě za cýp trička a vystrčila před dveře,kde jsem znovu musel spracovat její slova.
Proboha,ať to není tak jak si myslim,prosím,jen to ne!
Rychle jsem běžel za tetou Sárou,jedinou,která mě asi měla ráda a začal se jí ptát.
,,Sáro!Sáro kde je Max?Proč není v pokoji a je tam místo něj nějaká holka?" vychrlil jsem na ni,že na sebe málem vylyla šálek horkého čaje.
,,Klid Ronnie,uklidni se.Jsi celý uřícený." řekla a pokynula ke křeslu.Posadili jsme se a ona se začala ptát.
,,Copak ti nikdo neřekl,že si ho adoptovali manželé Boothovi?" upila horkého čaje a nespustila ze mě svoje velké,modré oči.
,,Ne,to mi vážně nikdo neřekl..."řekl jsem skoro neslyšně.Nepřítomně jsem hleděl před sebe a před očima se mi přehrávalo těch několik let co jsme spolu s Maxem prožili.A co teď?co zbylo?nic...Byl jsem v šoku.Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím,že jeden z nás odejde a budeme sami.To to vážně ne...
,,A co moji budoucí rodiče?byli tady?"vzpoměl jsem si a snažil se nemyslet na Maxe,kde teď vubec je?
,,No,víš Ronnie.Manželé Boothovi měli být tvoji rodiče..." Pověděla a povzbudivě jednu ruku obmotala kolem mích ramen.Ale já se cítíl jako bych byl zněužit.Všechno se mi najednou zdálo jako naschvál.Ta nemoc,to,že se za mnou Max nepřišel ani podívat.Všechno!
,,ale proč si vzali Maxe?a proč se nepřišel ani rozloučit?" Ne,nešlo mi tak ani o to,že se nevybrali mě,ale jeho.Spíš o to,že neřekl ani jedno ubohé "ahoj".Nic,žádný vzkaz,telefoní číslo.Prostě nic.Byl snad tak moc rád,že odtut konečně vypadne a na m si už ani nevpoměl?Začali se mi do dočí drát slzy....
,,Já nevím Ronnie,je mi to líto." povzbudivě se na mě usmála a odešla.
Dál už jsem slzy nezadržoval.Odešel,on je pryč.Cítil jsem jak se mi v těle stahují všechny svaly,krev proudí nadpřirozeně rychle a tváře máčí teplé,slané slzy.
Vykašlal se na mě....
Uvnitř mě se začala nahrnovat všechna zloba a nenávist,které teď mířily jen a jen na jednu osobu.Na Maxe...Nedokázal jsem mu to odpustit!Prostě to nešlo!
Dlouhé 4 roky jsem se z toho vzpamatovával.Vážně,od té doby co Max odešel jsem už s nikým moc nemluvil.Jen s Robertem,kluk,kterýho mi dali na pokoj,poté co byl Bryan adoptován.Bryan to byl takovej kluk celkem na pohodu,ale Robert byl jinej.
Byl jedinej s kým jsem se chtěl bavit.Ne bavit tak všeobecně,ale o Maxovi.Vždy mi naslouchal a nikdy neřeknul-to už stačí,slyšel jsem to milionkrát.Stal se z něj můj velice dobrý kamarád,ale bylo zvláštní,že i přesto všechno co jsem zažil,jsem mu nedokázal říct,že je můj nejlepší přítel.Ikdyž jsem Maxe už neznal,pořád to byl on,ten ze všech nejduležitější,a taky zároveň ze všech nenáviděnější...Nevim proč,ale pořád jsem na něj musel vzpomínat i v dobrém,přitom jsem ho z hlouby duše nenáviděl.Je to zvláštní,jako bych si pamatoval vše jen do té doby,co Max odešel a pak nic.Prázdno.A až teď,přítomnost.
Vysoká škola,nový přátelé,povinnosti,ale hlavně-žádný Maxwell Green!
Jsou dva poslední dny velkých prázdnin a studenti se sjíždí na koleje.Je to tu dost rušné,ale myslim si,že právě to ve mě vzbuzuje pocit,že zase bude všechno dobrý.Je mi 19,jsem na vysoké škole,kde mě toho tolik čeká.Všechno začne znovu,ale teď už to musí být lepší,než v děcáku!..
Celá Nevadská Universita se hemží novými,ale i starými studenty.Byl jsem rád,že jsem tímto chumlem došel až ke své koleji.Raději budu zalezlí celý den tady,než být v tom chaosu.Jen škoda,že má Robert pokoj celkem daleko od toho mého.Mohli jsme být spolu.
Bylo něco kolem 7 hodiny večer a já se konečně odhodlal k tomu,abych si vybalil věci.
Otevřel jsem obrovskou cestovní tašku a začal si dávat oblečení do skříňky,přičemž jsem zavadil očima o postel mého spolubydlícího.Dosut tady nebyl.Musel jsem se zamyslet,bůh ví,co to bude za člověka.Jen doufám,že ne nějaký nafoukaný,zazobaný blbeček...Na takové lidi jsem v dětském domově zvyklí nebyl...
Zbytek večera jsem strávil chystáním si učení nebo drnkáním na kytaru,ale jelikož byl tento den pro mě velice namáhavy,tak jsem rychle usnul.
Myslím,že jsem spal celkem tvrdě,teda až do té doby,kdy jsem ucítil jak někdo rozsvítil světlo.Byl jsem v takovém polospánku,takže jsem ještě ani neotevřel oči.Jen jsem tiše vnímal záři ze světla a cítil,jak se madrace na mé postely prohnula.Ucítil jsem jak mě někdo hladí na obličeji a poté i něžně líbá na tváři.Nejdřív jsem si myslel,že se mi zdá jen nějaký sen,ale když jsem jen matně zaslechl...,,Konečně zase spolu,lásko" tak mě to probralo uplně!Hbitě jsem si sednul a toho někoho ze sebe zhodil.Napálil to přímo do skříně,která byla naproti mé postele.Vypadalo to,jako by sebou trochu cukal a víčka mačkal těsně k sobě.Chytil se za hlavu,několikrát s ní zatřásl ze strany na stranu.Byl to zvláštní pohled.Vypadalo to,jako by jim projela bolest či co...
A pak ten někdo vstal a já myslel a doufal,že je tohle jen špatnej sen...
________________
komentujte prosím...
Maaax že jo!!!!hej tvl...to je past vedle pasti xD ale je to hezky honem pokráčko