
Tak,pravdě podobně předposlední díl!
Né,klid,je to v pohodě.Neni mezi nimi.
Sluhové donesli na stůl jídlo,všichni se do něj s chutí pustili,tedy až na mě.Uplně mě přešla chuť jíst.
,,Omlouvám se" řekl jsem zběžně a utekl pryč z jídelny.
Jen co se za mnou zavřeli dveře,složil jsem hlavu do dlaní a začal plakat.Proč?Proč mi to tak vadí?Měl bych být rád,že mezi nimi nebyl,tak proč?Toužím snad potom ho znovu vidět?
Ano!Toužíš!Přiznej si,že si nic jiného více nepřeješ...
Začalo se to ve mě hroutit.Neopětovaná láska je to nejhorší co může být.Maxi,kdyby si jen věděl,jak moc Tě miluju a jak moc mě bolí to,že vím že ty ke mě necítíš totéž.Ničí mě to!Láme mi to srdce na miliony malých kousků.Ničíš i mou mysl,mé tělo...mě celého.
Možná,že bych měl být na tebe naštvaný,naštvaný a to co jsi udělal.Za to,jak sis jen hrál.Hrál sis s mímy city.A já ti věřil...
Pomalu jsem se začal probírat z dalších nesmyslných myšlenek a rozhýbal své tělo.Musel jsem pryč,na vzduch.Prošel jsem dlouhou chodbou a mířil k východu.Mou tvář začaly ozařovat sluneční paprský a já jako bych cítil malou ulevu.Venku to bude uritě lepší..
Udělal jsem ještě pár kroků k tomu,abych byl konečně venku,pryč z tohoto odporného,zatuchlého panství.Pryč z místa,kde je i on.Jenže najednou jsem před očima uviděl temno a padal jsem na zem.V ten moment jsem si ani nedokázal uvědomit co se to vlastně děje.Až když jsem dopadl na zem a mím tělem projela bolest,došlo mi,že jsem se u dveří s někým střetnul.
,,Pardon,omlouvám se" začal se ten někdo omlouvat.Pokusil jsem se zvednout a vcelku mě nezajmalo kdo mě to shodil.Nejdůležitější teď bylo se co nejrychleji dostat ven.
,,V pořá..." proboha,ten hlas!Nedořekl jsem a konečně se podíval onomu člověku do tváře.
No jistě,zákon schválnosti.Byl to on...
,,Proboha,Maxi..."zaúpěl jsem a přestal se zabývat zvedáním se ze země.
,,uhm,Ronalde" pokoušel se tvářit,jako by mu naše shledáni vubec nic nespůsobylo,přitom jsem velice dobře poznal,že zadržoval slzy!I oslovení "Ronalde" nezamaskovalo,jeho překvapení.
Chvíli jsme si bezeslovně koukali do očí a řekl bych,že jsme oba vzpomínali.Ach,kde jsou ty časy...
Už mě dohánělo k šílenství to ticho a napětí mezi námi.Muselo se to přeci nějak překonat!Ale jak?Nejraději bych ho políbil a obímal až k samému "udušení".Ale to přeci nemůžu..
Cítil jsem se jako kdysi.Tak jsme na sobě vždycky lehávali až na to,že jsme se i líbali a říkali si,jak moc se milujeme..
Silně zakroutil hlavou a začal se zvedat ze země a tudíž i ze mě.
Na nic jsem nečekal,chytil ho za cýp jeho košile a znovu ho namáčknul na sebe.Políbil jsem ho a jakoby mnou projelo to všemocné kouzlo lásky.Znovu,po tak dlouhé době jsem ho znovu líbal,dotýkal a možná se cítil i hodně šťastný.
Ale vláštní bylo,když mě tak moc nenávidí,proč se nechal?Teda alespoň ze začátku.Pak se začal zmítat a brečet ještě víc.Sevřel jsem ho pořádně v náručí,aby sebou tolik nemlel.Zabořil hlavu do mého ramena a nahlas zvlykal.
,,Maxi,Maxi co se s tebou děje?" zeptal jsem se starostlivě.Vzal jsem jeho hlavu do dlaní a koukal mu do očí,jako bych v nich hledal odpověď.
,,Už jsem ti říkal,že mě máš nechat napokoji" zavyl,stoupnul si a rychle vyběhnul někam ven.
Co to sakra bylo?
Zůstal jsem tam ležet,dívajíc se do stropu.Nic jsem nechápal!V tom polibku jsem cítil to co kdysi!Tak proč se chová tak,jako by se nikdy nic nestalo?Po pár mminutách proležených na studené podlaze,jsem se konečně zvedl a snad i začal znovu normálně vnímat.Rozhodl jsem se dokončit to co jsem přerušil díky našemu střetu.Vyšel jsem ven,do slunného dne..ale přece jenom stále velice zmatený...
Páni... Nechápu způsob Maxova myšlení ani jeho činů, nechápu. Udivující, že tu dobu Ronnie 'přežil' v celkem dobrém duševním stavu, nato kolik let uplynulo, myslím že hodně lidí na jeho místě by už bylo vyšinutých, nelze označujících se za duševně zdravé:)