
Takže první díl :) takovej na rozjezd a jen doufám,že se vám to bude líbit...
Ronnie
Z okna jsem pozoroval večerní město.Vzrušovala mě ta temnota,ve které prosvitovalo jen pár malých světýlek z aut a okolních domů.Liboval jsem si v té temnotě,která se neúprosně drala mím bledým a zároveň studeným tělem.Já jsem temnota a hrozba tohoto města.Tak moc rušného města,že by ani nikoho napadnout nemohlo,že mezi těmi casíny,kluby a měšťanstvem nemůže být nějaké zlo,ve které nikdo nevěřil.Tedy pokud nepočítám ty,s kterým jsem se již potkal.
Musím se nad touto myšlenkou zasmát.Ti už to přeci nikomu říci nemohou.Jsou mrtví,dočista bez života.Bez krve...
Zářivé zelené oči,špičaté zuby,bledá kůže...Ano,To jsem já.Upír.
Ale samotář.Ne,neptejte se mě proč.Prosím...za všechno totiž můžou ty svině hnusný!Vlkodlaci!Vyvraždili celou moji upíři rodinu a já zůstal sám.Od té doby se jim vyhýbám.Nejsem pomstychtivý,to ne..prostě jen nestojím ty zrůdy znovu vidět.Nenávidím je..
Po nocích se toulám ulicemi mého rodného města a jsem rád,že tu není žádný nepřítel.Jen já.Já a mé "teritorium".Žádní vlkodlaci ani žádní upíři.Tedy,alespoň co vím,tak jsem tu žádné neviděl.Las Vegas patří jen jedinému polomrtvému stvoření.Mě...
Odstoupil jsem od okna a tím opustil výhled na nádherné noční město.Něco uvnitř mě hlasílo,že je čas jít lovit a tím i zachránit sebe samého.
Obléknul jsem si na sebe mikinu i přesto,že nedokáži cítit chlad či teplo a vyšel do malé uličky,která mě dovedla na hlavní silnici.
Oslňovala mě záře z měsíce a odrážela se mi v očích.Byl jsem chladný a prahnul po krvy lidí. Měl jsem hodně,hodně velký hlad a pozoroval pár lidí,kteří kolem mě chodili.Miluji to,jak nevědomky obchází smrt.Nemají jakékoliv tušení,že smrt jsem já.Jejich hrozba,záhuba.
Obvykle jsem své oběti pomalu lákal do pasti,kde je poté připravil o to nejcenější co měli.Jejich život,který uhasínal proto,abych mohl dále žít já.
Jenže dnes to bylo jiné,byl jsem opravdu vyhládlý,a tak jsem jen tiše přepadl nějakou holku,která byla v domění,že jsem nějaký násilník.Omyl holka,omyl.
Chytnul jsem ji zezadu kolem krku,rychlými pohyby zasunul zuby do jejího tak mladého krku a začal jí sát krev.Byla mladá a tím mi její krev umožňovala cítit se lépe.Její žíly se pomalu začaly vyprazdňovat a ona spadla do nikdy nekončícího spánku.Svalyla se na zem..dočista mrtvá,za to já pln "života".Odešel jsem,jen tak ji tam nechal pohozenou a nezajímalo mě,co s ní bude dál.Neměl jsem slitování.Byl jsem bezcitný a krutý ke všem ostatním.K lidem,zvířatům a nedej bože,aby se tu oběvil vlkodlak!Musel bych ho zabít!!!
A když mnou konečně proudila nová energie,mohl jsem se jako vždy vydat na nekončící procházky po mém městě.Tedy do té doby,než nepřítel začně vytahovat sluneční paprsky,čímž mě donutí klidit se stranou.Opět do temné rakve,ve které den co den musím přečkávat denní světlo.
Moje nohy se pomalu šouraly po ochozeném chodníku,který vedl do centra města,ale chtěl jsem tam jít?
Možná až příliš velký ruch,kde by mě mohl někdo odhalit.To jsem nechtěl..
Proto jsem se rozhodl jen bezvýznamně nechat své ledové tělo pohybovat po setmělém parku.
Koukal jsem do země,přičemž skoumal dlažební kostky,které tvořili jednu velkou cestu.Ani nevím o čem jsem přemýšlel,ale ne,nebyla to krev ani záhuba.Byli to smíšené pocity.Ne,byly to myšlenky,které dohromady dávaly nesmysl.Raději jsem je rychle opustil,jelikož jsme věděl,že mě je prostě souzeno žít sám.Sám...
Ronalde,co se to s tebou sakra děje? mluvilo na mě jakoby zdálky,něco jako mé druhé já
Nic?Co by mělo?
Jsi jiný,kde je ta tvá kuráž,bezcitnost a zloba?
Ne,jsem pořád stejný!!
Rychle jsem zestrany na stranu zatřásl hlavou,a doufál,že ten hlas zmízí.Chtěl jsem věřit tomu,že lha,že nemlěj ani v nejmenším pravdu,ale sám jsem cítil,že mi něco schází...
,,Ne...ne!!Dost!!Mám přece svoji upíří hrdost a žádné myšlenky mě jen tak nezničí!!" vykřikl jsme do prázdného parku,ve kterém se nacházelo jen pár spících ptáků.Šel jsem hrdě dál a plánoval si,že dnes ještě asi někoho zabiju,abych se posilnil.Jenže mě neznámá osoba silně chytla za rukáv mikiny a táhla do neznáma.
,,Pusť mě!!!" křičel jsem a nevěděl co se to děje.Ten někdo musí mít,ale pořádnou odvahu,že si tu dovoluje na upíra,kterýho kdykoliv muže zabít!!!
Neodpověděl,a tak mě nenapadlo nic lepšího než zautočít.Vycenil jsem zuby a začal na něj pokřikovat znovu,ať mě pustí jinak zemře...
Ten někdo se otočil,a mě čekalo takové překvapení,které bych vubec,ale vubec nečekal...
zajíímavej dílek...fakt dobrýýýý...=)