Tak mě jen tak napadla story-one shot :) tak snad se bude líbit :)Taky po dlouhý době něco:Dale je to takový zvláštní..snad to pochopíte
Malá,temná postava zahalená do černého kabátu,hlavu těsně sklopenou k zemi,kráčela tím co ostatní nazývali život.On ne,on tím jen proplouval.Šoural boty po zasněžené cestě a snažil se projít projiné neviditelnou nesnází.Tlačil ho zpátky,velký černý mrak smutku a beznaděje;samoty.Chytil ho do svých spáru a nechtěl pustit.
Ale on se nevzdával,ani se vzdát nechtěl.Svoji silnou vulí šel proti té směsici špatných pocitů a věřil,že on za ním dojde.Jeho láska ho za ním dovede.
Silný vítr mu nespočetněkrát zavál ledové sněhové vločky do obličeje,bylo to k nevydržení.Tváře měl ledové,zmrzlé až ho bolely.Nicméně stále se je snažil schovat za šálu,nebo za límec kábatu-marně.Mohl by se skrýt jakkoliv a ta bolest a stráta by ho stejně dohnala a spalovala uvnitř,v srdci,mysli-jako teď.
Procházel tolika místy,kde byl s ním.
Kolem parku,kde se seznámili a jeho život nabral jiný směr.
Autobusové zastávky,kde se minulou zimu,poprvé políbili.Pamatoval si ten okamžik přesně,jako by ho zrovna prožíval.Stále cítil jeho teplé rty,které se dotýkali těch jeho.Jak se k sobě mačkali,aby se alespon nějak zahřáli..
A potom ta kavárna.Tak nezajmavé místo,které se pro něj stalo něčím užasným.Tam mu poprvé řekl "Miluji Tě"..
I přes nárazy silného větru se zastavil,došel k velkému oknu kavárny a nahlédl dovnitř.Sklo se zamlžovalo pod náporem jeho dechu a on jako by viděl,že právě ted tam sedí on a jeho milovaný.Stejně jako tomu bylo před rokem.Pili kávu,hleděli si do očí a poté z jeho ust konečně vyšla ty slova.Slova,která mu změnily život..
Šel dál.
Míjel tolik lidí a všichni mu přes jeho zaslzené oči připomínali jeho.
Přidal do kroku.
Už znovu potřeboval být s ním.Jen oni dva a vzájemné ticho,které se nedalo přerušit.
Cítil,jak se všude kolem vznáší samota.Bezmocnost a výkřiky o pomoc.Výkřiky z jeho srdce.
Konečně tam došel,do odlehlejší části města.Prošel velikou černou bránou a miříl až ke konci oné samoty,kde ležel jeho přítel.
Hřbitov.
Kleknul si k hrobu a zasněně pohladil náhrobní kámen,přičemž přejel prst po fotce zesnulého.
Neubránil se,ani nemohl,a z jeho očí začaly stékat malé kapičky slz.
Stačí jen zlomek sekundy,chvíle nepozornosti a mužete přijít o to nejcenější..A co pak zbyde?Nic
,,Nikdy nezapomenu.." zašeptal do ticha a věřil,že jeho slova se k němu dostanou.On věřil..
Gábi, ty tak úžasně píšeš!! Je to překrásné..moc..moc..moc...stačí málo a začnou mi téct slzy..mně to upa dostalo..je to úžasné..heh a já ještě poslouchám jak naschvál přitom its hard to say od the used...nádhera!!!