
poslední díl.Asi to nedopadne podle vašich představ,ale já to jinak zakončit nemohla.....:)
Prudce jsem se otočil a viděl za sebou přicházejícího Herberta s dalšími upíry.Věděl jsem,co se bude dít,tak jsem raději skryl Maxe za sebe..
,,Ronalde,já tě varoval!!!Varoval jsem tě několikrát!!!" řekl skoro neslyšně a zároveň šlo poznat,že je naštvaný.
,,Nechte mě být!Já nikdy vaším vudcem být nechtěl!!A Maxe miluji...je mi uplně jedno,že je vlkodlak!!"ucítil jsem,jak mi Max pevně sevřel ruku a já poznal,že on to cíti stejně.
,,Jenže na to už je pozdě.Porušil jsi pravidla,řád,všechno!"naštvaně rozmáchnul rukama a jeho tvář se zatřásla pod náporem zloby.,,Na něj" ukázal najednou jednou rukou na Maxe a upíři co byli s ním,začali postupovat k nám.
To snad nemyslí vážně?!!Bránil jsem Maxe celým svým tělem a pokoušel se od nás upíry nějak odehnat-ale marně.
A pak se něco stalo.Něco zvláštního-cítil jsem za sebou takové hemžení a došlo mi,co se děje.
Byla půlnoc
Prudce jsem se otočil a mohl sledovat to,jak se Max mění v něco hrůzného.
Jeho oči byly stále tak nádherně zářivé,ale nabraly červenou barvu.Z prstů mu vyrostli velké drápy a celý byl hrozně zarostlý.Zmohutněl.
Upíři se zastavili,ale při povelu od Herberta se znovu začli hýbat jak on pískal.Skočili na Maxe a začali ho bít,kousat a drápat.
Ne,nemyslete si.Já to nenechal jen tak.Samozřejmě,že jsem se ho snažil bránit.Vběhl jsem k nim,ale Herbertova hůl,kterou měl vždy při sobě,mě stáhla zpátky a pak už si nic nepamatuju.Patrně mě s ní uhodil do hlavy a já spadl do bezvědomí.
Vzbudil jsem se až po delší době a první co mě napadlo nebylo to,jestli už svítá.To mi bylo uplně jedno.Zajímal jsem se o Maxe.
Malátně jsem se zvedl ze země,chytnul se za hlavu a snažil se odehnat tu silnou bolest.
Rozhlédnul jsem se kolem sebe.Jen pár metrů vedle ležel Max,ale už opět jako člověk.
,,Maxi" křik jsem a běžel k němu.Celý jeho obličej byl zalitý krvý a šlo moc dobře vidět,že nemá moc sil.Sklonil jsem se k jeho zuboženému tělu a jemně ho chytil za hlavu.,,Maxi...Maxi,slyšíš mě?" po tvářích mi již začaly stékat malé potučky slz a nechtěl jsem ani na chvíli pomyslet na to,že ho třeba stratím...
,,Ronnie.." vyšlo z jeho suchých úst skoro neslyšně,ale mnou jako by problesklo štěstí-on žije.,,To je asi konec,viď?A ted už doopravdy.." Musel se přemáhat,aby vubec něco řekl,jelikož byl hodně zesláblý.
,,Ne,to neříkej.." přitisknul jsem se blíž k němu a snažil se nemyslet na nejhorší...
,,Ale ano.Já to cítím,Ronnie."z koutku oka mu vytekla první slza a za ní hned druhá,třetí..
Nechtěl jsem jeho slovům věřit,ale věděl jsem,že má pravdu.Sám jsem cítil,jak jeho duše pohasíná a záře v jeho očích pomalu zmizela.
,,Pamatuj si...ty musíš žít.Ty ano" opakoval stále dokola,jelikož musel tušit mé úmysly.
,,Miluju tě,Maxi.." přes můj pláč mi nešlo ani moc rozumět,ale já věděl,že on ví..
Odpověď jsem již nedostal,ale cítil jsem a moc dobře věděl,že on mě taky miloval.
V mém skromném obětí se jeho tělo rozpadlo na prach a vítr ho odnesl do neznáma.Poté můj milovaný park naplňovaly jen mé výkřiky a beznaděj.Nemohl jsem tomu uvěřit a za nic nasvětě se s tím smířit.Ležel jsem na zemi a brečel.stále brečel a představoval si,že tohle je jen sen...
A pak,když začalo svítat,já stále ležel na tom samém místě a přemýšlel,vzpomínal.Nevnímal jsem bolest,kterou mi způsobovaly sluneční paprsky.Bylo mi všechno jedno.Mé tělo se měnilo na prach a jediné co jsem dokázal udělat,byla omluva.Omluva za to,že jsem nesplnil jeho poslední přání.Jenže já už nechtěl žít,ne bez něho.
---
a tak se jeho kdysi tolik bledé tělo,změnilo na šedočerný prach.Vítr ho roznesl po celém parku a možná ještě dál.Možná až za Maxem..
skvělý...myslela jsem si že bude takový konec :( Ale je to fakt moc hezké...